Je nám 3,5 roku

Aneb - jak rostemeV únoru 2011 jsme oslavili 3 roky. Já musela do práce, tudíž Teruš i Fanoušek museli do školky. Měli jsme to štěstí, že jsme jí sehnali opravdu od února ... :o) Fanoušek je otrkanej - nebojí se ničeho, tudíž školku zvládl hned od začátku na 1 s * i s poledním spaním. Terezka měla trochu horší adaptaci, nicméně po 3 týdnech mi odpoledne plakala, že nechce jít ze školky..:o)) Takže pro mně výhra :oDD
Co se týče zdravíčka - řekla bych, že jsme naprosto v pořádku, samozřejmě při nástupu do školky zapracovala imunita - tzn. rýmy, kašle, prodělali jsme i neštovice - FAnoušek od začátku nástupu do školky trpí hodně na larigitidy - což už máme ale zmáklý a bereme to už klidněji :o) Jak vidím, že mu teče z nosu, je to jasný a už víme co a jak máme na noc připravit atd... Neřekla bych ale, že to má něco společného s nedonošeností, manžel byl jako malý taky věčně nemocný s průduškami a prostě s dýchycími cestami, takže bych to viděla spíše jako dědičnou záležitost :o) Teruš je v tomto směru v pohodě, u té zase řešíme vždy nějáké výstřelky u specialistů, ale většinou se o nic - nebo nic vážného nejedná - Ťuk, ťuk,ťuk - př. - boule na krku - vyklubala se z toho zvětšená uzlinka po nemoci, z ničeho nic, kopřivka po celém břichu - reakce na válení se v senu atd.atd...
Jinak jsou moc šikovní, začaly hodně brzy mluvit -mluví celými větami, Fanoušek už dokonce používá i R a Ř - Terezka se snaží. Pamatujou si básničky, písničky, ve školce je hodně chválej, jak jsou šikovní a ač jsou o proti celé třídce mladší, jelikož nastupovali v polovině školního roku - vyrovnají se ostatním dětem bez problémů, některé naopak i předběhly..z čehož mám obrovskou radost :o)
Jezdí na kole (ještě s kolečkama), chodíme na dlouhé procházky, všechno je zajímá - momentálně období " A PROČ??? " Malujou - sluníčka, domečky, snaží se už v omalovánkách nepřetahovat i když to jim zatím ještě moc nejde... válcujou nás v pexesu atd.atd...
Od září nastupují do svého prvního kroužku - je to pohybový kroužek - Jumba-přípravka, tak už se taky moc těší :o)
Máme z nich obrovskou radost, jak to všechno krásně dohnaly.
Ale i tak musím říci, že ten krušný začátek a boj, ve mě pořád je a jakmile vidím v televizi miminko v inkubátoru, hned se mi vše zase oživí a je mi ouzko... :o( Přeji všem pevné nervičky, výdrž a hlavně trpělivost - vše se v dobré obrátí..ale chce to čas.... (více)
09.08.2011 12:27:58 | 0 komentářů | Autor: Petra | stálý odkaz

22.2.2010 - oslavili jsme 2. narozeniny

Tak tomu všemu už byly celé dva roky...
Dětičky jsou naprosto zdravé, všechno krásně dohnaly. V prvním roce jsme docházeli jako všichni nedonošenci k neuroložce na kontroly a na rehabilitace - tam jsme ovšem chodili jen pro kontrolu, nakonec jsme ani rahabilitovat nemuseli, dětičky se učily vše krásně sami a postupovali dle svého (korigovaného) věku. František začal chodit přesně po roce od mého termínu porodu- tzn. na 12ti měsících korigovaně a Terinka na 15ti měsících korigovaně. Z neurologické poradny nás vyřadili - bez následků :o)
Nyní už začínáme krásně a srozumitelně - nejen pro maminku, ale i pro okolí povídat, na všem se už dohodneme a lidé nás moc chválí, jak krásně povídáme :o)
Jsme prostě "šikulíni" a to že jsme se narodili o "pár" týdnů dříve ??? ... co na tom, jsme zdraví, šikovní a kdo to neví, nemá ani potuchy :o)

Přejeme všem předčasně narozeným kamarádům a jejich rodičům hodně moc sil, trpělivosti a víry, že vše se v dobré obrátí a budete prožívat krásné a štastné chvíle všichni společně.

Terezka a František :o) (více)
08.03.2010 18:42:23 | 0 komentářů | stálý odkaz

Salmonelová sepse .....

Říká se, že všechno zlé je pro něco dobré, ale dle mého názoru to platí i obráceně .... Děkovala jsem Bohu, že ač jsme narozeni na 30KT, byli jsme takřka bez komplikací a vše probíhalo na jedničku s hvězdičkou. To jsme však ještě nevěděli co nás potká. Po 3 týdnech strávených s našimi drobečky doma, měla moje mamka narozeniny - 55let. Tak to se přeci musí oslavit a zároveň když už se sejde celá rodina, tak se zrovna oslaví i děti. Vzhledem k tomu, že my máme dům, oslava se pořádala u nás. Oslava byla pěkná, všichni jsme si to moc užili. Druhý den ráno však začalo to peklo...
Nejprve začala zvracet a mít křeče neteř se synovcem, kteří u nás ještě s mým bratrem přespali. Pak začal lítat i bratr a manžel, já stále nic, děti jsem udržovala stále v jednom pokoji, nosila jsem k nim roušku a stále se myla, aby něco nepostihlo i je. Když bratr s jeho dětmi odjeli, začala jsem vše desinfikovat, manžela dala do izolace do pracovny a modlila se, aby to moji v tu dobu 3kg drobečci nechytli - vždyť byli tak malincí a ještě neměly být ani na světě - měla jsem 3dny do prvního termínu. Všichni jsme mysleli, že se jedná o střevní virózu. Jenže nám bylo divné, když to postihlo pak už po různých telefonátech skoro všechny, ale vždy se našel někdo, kdo něco nejedl, takže vyloženě po nějákém jídle to být nemohlo. Po dvou dnech pro nás ale nastala ta hrůza. Terezka nám začala po každém mlíčku zvracet, ale tím způsobem, že úplně zmodrala, nemohla se nadechnout a otáčeli jsme jí hlavou dolů a plácali po zádičkách, aby se vůbec nadechla. To bylo na mě moc, tak jsem jí naložila a vezla rychle do nemocnice. Františkovi nic nebylo, tak zůstal doma s manželem, kterému už také nic nebylo. V nemocnici nás vzali na příjem. Když už jsme byli na pokoji, dostali jsme mlíčko, malá ho vypila a přišla doktorka. Ptala se tak ledabile, co jí je. Řekla jsem jí, že nám malá zvrací. Doktorka jen řekla, no a co, s tím se přece do nemocnice nechodí, no a v tom to malá předvedla v plné síle....Doktorka jí okamžitě odnesla na JIP a řekla, ať jedu domu za malým, že na JIPU s ní stejně nemůžu být. Byla jsem tam ještě a čekala, než jí napíchnou kanilu - upozorňuji - že to trvalo hodinu a čtvrt!!!! Doktorka když vyšla, tak se jen usmála a řekla, že to vůbec nešlo, že jí napíchli asi na 13 pokus, no málem jsem se tam v tu chvíli sesypala, ale byla jsem silná, Terinku mi už ukázat nechtěli, (asi měli důvod ) a já jela domu za Fanouškem. Ten byl stále v pořádku. Druhý den jsem jela opět do nemocnice, tam mi řekli, že už je vše lepší a že mi dají malou na normální pokoj, že k ní můžu nastoupit do nemocnice. Tak jsem nastoupila. Dali nás nejprve na pokoj s chlapečkem, který měl rotavir, po hodině přiběhla sestra, že nás raději přestěhuje na jiný pokoj a přestěhovala nás na pokoj k chlapečkovi, který měl pro změnu bronchytýdu....
Během dne dostala Terinka průjem a ráno z ničeho nic vylítla teplota na 39,5, která nešla absolutně ničím srazit, Nurofenem, ani Paralenem, ani zábaly!!! Doktoři pořád lamentovali, že v krevních testech nic nebylo, lumbární punkce, kterou mojí milované holčičce dělali bez mého vědomí, také negativní...atd.atd. a že pořád nevědí, jestli mají, nebo nemají nasadit antibiotika...Byla jsem už zoufalá a čekala, co zase příjde....Do toho mi zavolal manželův bratranec, který byl na té naší oslavě taky, že mu to nedalo a nechal si udělat testy a že mu nyní po 3 dnech potvrdili salmonelu. Okamžitě jsem letěla za doktorama, ať udělají malé testy na salmonelu, že se nám potvrdila v rodině u člověka, který byl na té oslavě také. Nejdřív na mě dr. koukali stylem, co jim radím, že oni jsou MuDr., ale byla jsem neodbytná...Druhý den už mne informovali, že opravdu v krvi něco roste a vypadá to na salmonelu, ale zároveň, že se potvrdil i rotavir a ještě se projevila bronchytýda...závěrem - bakteriální infekce celého organizmu....okamžitě byly nasazeny dvoje antibiotika do žíly + transfuze a nezbývalo než čekat 48h zda zaberou... O pokusech napíchnot žílu k odběrům, na další kanilu atd.atd...se ani rozepisovat nebudu, jelikož to byl jedním slovem horor!!! Už druhý den po nasazení antibiotik začala teplota klesat a mně se konečně začalo ulevovat, že to nejhorší je snad za námi. Další den mi už dali malou na pokoj a mě se ještě více ulevilo. V tom mi však volal manžel, že Fanoušek začal doma průjmovat a zvracet......a začlo vše na novo...už jsem si řekla i o prášky na uklidnění, protože už toho na mne bylo vážně moc, "pozitivním na tom" však už bylo, že jsme hned věděli, o co se jedná, takže dostal František antibiotika rovnou, 2 dny pobyl také na JIPu a pak už jsem je měla oba u sebe na pokoji a dalších 10 dní jsme dostávali antibiotika, než nás pustili domů. V propouštěcí zprávě bylo napsáno - salmonelová sepse. Z hygieny mi bylo řečeno, že po výslechu všech zúčastněných, nás to nejspíše postihlo ze syrového kuřete, které bylo připravované na kuchyňské lince k pečení. Linku jsme pak houbičkou na nádobí umyli, ale nenapadlo nás houbičku vyhodit, byla nová, tak jsme jí normálně používali dál - jenže to byl právě ten kámen úrazu, umylo se s ní tohle nádobí, pak tohle, ze kterého se jedlo a tím se rodina nakazila, no a na naše drobečky se to prostě přeneslo také...bylo zvláštní, že u Františka se to projevilo až po pár dnech, ale to jsme ho prý mohl někdo nakazit až pár dní po oslavě.
Terinka, jelikož měla horší průběh, tak měla po 2 měsících ještě dohru. Začaly jí rapidně klesat krevní destičky a celkově měla špatnou srážlivost krve. Dostali jsme se opět do nemocnice, což byla pro mě noční můra, ale už jen na 2 dny, malá dostala opět do žíly, podpůrné látky pro tvorbu krevních destiček a šli jsme domu.
Nevím, asi to byla daň za ten "dobrý" průběh po porodu, byly to hrozné/hororové 3 týdny, ale Terinka i František jsou obrovští bojovníci a zvládli to dokonce možná líp než já... (více)
24.07.2009 15:43:38 | 0 komentářů | Autor: Petra | stálý odkaz

Nejtěžší období - po porodu...

Po císařském řezu jsem se probudila na jednotce intenzívní péče, kam mi samozřejmě moje drobečky v inkubátorech přivézt nemohli...Nechala jsem si zavolat lékaře - pediatra, který u porodu byl a od kterého jsem chtěla vše slyšet. Sestry na Jipu mi jen řekli, že mám páreček a víc neřekly... Doktor přišel s úsměvem a už to mi dodalo sílu a pocit, že je vše v pořádku...Řekl mi, váhy míry a diagnózy: František byl šikovnější, dýchal hned sám a nepotřeboval ani ventilaci. Terinka ventilovaná byla, ale doktor mě uklidnil, že se nemusím bát, že to zvládnem...
Nyní zbývalo jen bojovat sama se sebou, abych byla schopná chodit a za svými dětičkami se mohla jít podívat. Dočkala jsem se až druhý den, kdy mě převezli na pooperační oddělení. Přijel manžel, naložil mě na vozík a jeli jsme o patro níže podívat se na ty naše vymodlené uzlíčky.
Nikdy nezapomenu na ten pohled - ležely tam dvě úplně malinkatý miminka, každý ve svém inkubátoru, okolo plno hadiček a Terinka na obličeji navíc ještě ventilátor - byl to nejkrásnější, ale zároveň nejobávanější pocit v mém životě. Oba jsme s manželem brečeli jak želvy, ale věřili jsme, že vše bude dobré. A první dobrá zpráva zde byla už večer....Terince sundali ventilátor - už jej nepotřebovala, začala dýchat sama...
Čas plynul, já odstříkávala po 3h mlíčko, které sestřičky dávaly sondičkou našim dítkám a stále zvyšovaly dávky. Po týdnu Terinka i Fanoušek konečně začaly nabírat a my se začaly těšit, že už bude vše jen a jen dobré...A bylo...
Mohu říci, že ač jsme narození tak strašně brzy - na 30KT, náš František a Terinka to zvládly opravdu na jedničku s hvězdičkou, mimo novorozenecké žloutenky jsme neměli žádné jiné komplikace a v nemocnici jsme trávili čas opravdu jen kvůli váze...Po 3 týdnech mi dokonce děti převezli do mého mateřského města na oddělení nedonošenců, kde jsem si s nimi ještě 14 dní pobula a nakonec jsme 4.4.2008 dočkali a mohli jsme jet všichni domů.... (více)
16.07.2009 18:19:10 | 0 komentářů | Autor: Petra | stálý odkaz

Průběh těhotenství, hospitalizace, porod...

Celé těhotenství probíhalo velice dobře, bez nevolností, hodně jsem se šetřila, hodně odpočívala, chodila na běžné kontroly a vše bylo v naprostém pořádku. Dva dny před štědrým dnem r. 2007 jsme byli na velkém UZ, kde jsme si dokonce nechali říci i pohlaví - byl to takový náš vánoční dárek, který jsme pustili na DVD na Štědrý večer obojím rodičům. Plakali - kort při odhalení pohlaví - páreček!!!
Jména byla další oříšek - i když chlapeček byl jasný hned - František, jméno se mi vždycky líbilo, navíc se tak jmenuje manžel, tchán a další v pořadí, takže námitky nebyly žádné. Pro holčičku to bylo těžší, ale nakonec jsme odhlasovali Aničku a Terezku s tím, že manžel řekl, až se drobečci narodí, tak si prostě vyberem...
26.1.2008 - 26.KT těhotenství, jsem měla naplánovanou další bežnou kontrolní prohlídku. Doktor mě však oznámil, že volá rychlý převoz k Apolináři, že mám už pokročilý porodní nález...Nevěřila jsem svým uším, vždyť jsem se cítila naprosto v pořádku, nic mi nebylo... a najednou bych měla rodit??? A takhle brzy???
Nakonec jsem strávila týden u Apolináře na hekárně mezi rodícími maminkami s tím, že já se k porodu stále necítila, stále mi nic nebylo a kdyby mi doktoři nic neřekli, tak ani o ničem nevím. Po týdnu jsem si však už vydupala pokoj na rizikovém oddělení, jelikož týden na hekárně mezi rodícími pro mne jako ještě "nechtíc" rodící bylo docela psychycky náročné. Dalších 14 dní jsem si tedy poležela ještě na rizikovém oddělení a stále mi nic nebylo, jen mi rostlo bříško a já musela ležet...
Po 14 dnech mi při vyšetření před vizitou lékař řekl, že je porodní nález větší a že jsem v tuto chvíli pro ně nejrizikovější maminka s tím, že ale bohužel nemají volné 2 inkubátory a že mě budou muset převézt do jiné nemocnice. Nakonec jsem skončila v Podolí, kde jsem strávila 3 dny na porodním boxu i přes to, že mě stále nic nebylo a opět kdyby mi doktoři nic neřekli, tak já nic nevím. Po 3 dnech jsem si opět vybojovala normální pokoj, jelikož na té rozložené "koze" se opravdu spát nedalo...
Za další 2 dny to jsem byla 30+2KT jsem ráno v 7:30 volala sestru, že mám mírný tlak na podbřišek, tak jestli by se na mne někdo nemohl přijít podívat... přišel doktor, prohlídl mě a takový rychlý kolotoč jsem snad nikdy nezažila..čekala mě celková anestezie a císařský řez.František vykouknul na svět 22.2.2008 v 8:12 s porodní váhou 1460g a 38cm a Terezka hned za ním v 8:13 s porodní váhou 1430g a 37cm......... (více)
16.07.2009 13:43:23 | 0 komentářů | Autor: Petra | stálý odkaz

Jak to všechno začalo...

Jak to všechno vlastně začalo?
Už tomu je 5 let co jsme se dali dohromady s mým nynějším manželem. Mně bylo v té době 22, manželovi o 4roky více. Po 1,5 roce našeho společného soužití, jsme si v dubnu 2006 řekli na radnici "naše" ANO. Postupně jsme začali plánovat budoucnost a rodinu. Měli jsme rozestavěný domeček, ale s tou rodinou to bohužel nebylo tak jednoduché. Jelikož jsem v r. 2004 podstoupila laparoskopickou operaci, kde mi byly odebrány oba vejcovody, nebyla jiná možnost, než rovnou podstoupit umělé oplodnění. Všechna vyšetření, hormonální léčba a následné odsátí vajíček bylo již za námi, nikomu jsme nic netajili, se všemi jsme mluvili na rovinu a otevřeně, nevidím důvod se za to stydět, dokonce jsem v práci rovnou zaučila kolegyni, místo mne, která se akorát vrátila z mateřské a šla jsem do toho prostě s tím, že to výjde na poprvé. 4.8.2007 nastal den "D" a jeli jsme na "transfer". Vajíček mi celkově odsáli 8, ale 3 byla prázdná, oplodnilo se jich 5 a během prodloužené kultivace však zbyla jen 2 embria, která mi byla při transferu zavedena. Nastalo našich nejdelších 14 dní v životě, kdy jsme museli čekat, na krevní a těhotenské testy. Konečně jsme se dočkali a jaká byla naše radost, když se mi na testu zabarvil druhý proužek a krevní testy byly také pozitivní...sestřičku na klinice jsem začala pusinkovat, manžel brečel a já pak už taky. Věděli jsme sice, že není zdaleka vyhráno, ale tento okamžik byl v tu chvíli "božím darem"...
Lékařem byl určen další termín za 3 týdny - (5. týden od transferu) na první ultrazvuk. Den před tímto termínem a "výletem" do Prahy na kliniku jsem však začala slabě krvácet. Manžel mě okamžitě naložil a jeli jsme k nám do porodnice na pohotovost. Tam mě prohlídli a řekli, že vidí vše v naprostém pořádku a že mi ještě pro jistotu udělají ultrazvuk. Na větu, kterou mi pan doktor řekl také nikdy nezapomenu..."oba plody A i B se jeví v naprostém pořádku" a od té chvíle jsem věděla, že nenosím pod srdcem jeden dar, ale rovnou dva..!!! (více)
16.07.2009 13:40:20 | 0 komentářů | Autor: Petra | stálý odkaz

TXT.cz
HLEDAT | UPOZORNIT
Vytvořit blog | Přihlásit se